Kázání 24. ledna 2021

Milé sestry, milí bratři, zatímco v předchozích vyprávěních o uzdraveních projevili lidé, přicházející za Ježíšem, víru, dokonce velikou víru, v minipříběhu o uzdravení Petrovy tchyně se o víře nemluví. Ježíš tu nereaguje na prosby o uzdravení nebo přímluvy za druhé, ale prostě na nouzi, kterou spatří. Na lidskou akci dojde až v samém závěru kratičkého vyprávění. Jen tak mimochodem se dozvíme, že učedník Petr měl v Kafarnaum dům, a dokonce že byl ženatý. V každém případě se tu Ježíš ocitá mezi svými, v rodině lidí, kteří mu byli blízcí. V Kafarnaum Ježíš vykonal řadu mocných činů; bylo to zřejmě místo, kam se rád vracel, vedle Nazaretu snad jeho druhý domov. Útočiště tam nalézal asi právě v domě Šimona Petra, svého učedníka.
To je podstatný motiv a ujištění, které potřebujeme občas slyšet: Ježíš nejedná pouze „tam venku“, kde je tolik trápení a lidí osamělých a bezmocných v zápase se zlem, které je přemáhá. Tam všude, kam se jen podíváme, je zajisté třeba jeho slitování a pomoci. Ale on nezachraňuje pouze tam venku; je i tady, mezi námi, je tu i pro nás! Proto tenhle příběh není o nic méně důležitý než ty předchozí, protože nám připomíná: Ježíš slyší naše modlitby a vzdechy, i to bezradné koktání, když se nám někdy nedostává slov. Ale nejenom to: on vidí i to, co mu sdělit nestačíme nebo nemůžeme. Vidí, s čím se potýkáme a čím trpíme. A to, co vidí, ho nikdy nenechá lhostejným. Někteří si Pána Boha představují jako policistu nebo přísného soudce, který vidí naše omyly, přešlapy a hříchy a dává pozor hlavně na to, co se nám nepovedlo. Jenže to je hluboký omyl! Bůh hledí především na naši bídu a soužení. A ten pohled je plný slitování, hýbe Pánu Bohu se srdcem a vede ho k činu – proto přišel Boží Syn mezi nás!
Tam venku se Ježíš setkával s utrpením na každém kroku, ale ono ho čeká i tady uvnitř, nemoc, bolest, slabost se nevyhýbá ani domácím víry, ani těm nejbližším. Řekli bychom, že ve srovnání s malomocenstvím, mrtvicí nebo infarktem na tom Petrova tchyně nebyla zas tak špatně. Jenže to je právě otázka. Řecký text by se dal přeložit tak, že ji ta horečka „složila“, zřejmě tam ležela docela bezmocná.
Bezmocná, zesláblá horečkou, tiše v koutku. Nad tím obrazem se mi vybavili staří lidé, které jsem poznal v domovech, hlavně ženy, které takhle tiše ležely nebo seděly na invalidním vozíku a zásadně si nikomu nestěžovaly, i když je to někdy muselo hrozně bolet a vysilovat – ale přece nebudou někoho obtěžovat s takovou prkotinou! Třeba někoho takového taky znáte...
Ale Ježíš ji spatřil. Hned si jí všiml a přistoupil blíž. A když se dotkl její ruky, horečka ji hned opustila. Nejenom že ji opustila horečka, zároveň se jí vrátila síla, takže mohla vstát. V řečtině je použito slovo, které znamená „probudit se“, „vstát“, ale používá se i pro zmrtvýchvstání. Naznačuje opravdu kompletní uzdravení.
Jediný dotek. Tohle uzdravení se obešlo beze slov. Dotek by mohl symbolizovat zahrnutí nemocné do prostoru milosti, v němž není místa pro žádné zlo. Vyjadřuje i to, co lidské dotyky běžně vyjadřují: neboj se, jsem blízko, jsem tady s tebou a pro tebe. Ale zároveň bychom ten Ježíšův dotyk měli chápat v souvislosti s citátem z proroka Izajáše, který bezprostředně následuje: „On slabosti naše na sebe vzal a nemoci nesl.“ Ježíšův dotek tu znamená: „Jsem tu, abych to těžké a zlé nesl se tebou. Jsem tu, abych tu nemoc a bezmoc vzal na sebe!“
Pozoruhodné, že uzdravená vstala a hned začala s diakonií, začala Ježíšovi sloužit. Napadlo mě, že v dnešním novém kontextu by se nad touhle evangelijní scénou mohl někdo načepýřit a namítnout, že jen podporuje zaběhnuté stereotypy! Nechtěl tu náhodou evangelista naznačit, že místo ženy je právě ve službě – u stolu a u plotny?!Ježíš sám to však od ženy asi nežádal, zdá se, že ráda a s úlevou vstala a vděčně se postarala o vzácnou návštěvu. I služba bližním – a to platí pro muže stejně jako pro ženy – je přece také dar a příležitost. V souvislosti našeho příběhu dar a příležitost pro ty, kteří směli v Kristu povstat k novém životu!
Posilnit se bylo zapotřebí, protože Ježíšova „pracovní směna“ ještě ani zdaleka neskončila. Další události ukazují, že pokud si Ježíš vybral Kafarnaum jako svou základnu, tak to rozhodně nebylo proto, že by tam byl větší klid a pohoda než v ostatních obcích, že by to bylo to nejlepší místo pro oddech. Naopak – bylo to tam samá posedlost a spoutanost, spousta bolesti a utrpení!
Evangelisté Marek a Lukáš zaznamenali příběh o posedlém, z něhož Ježíš vyhnal démona v kafarnaumské synagóze, Matouš to jen stručně shrne: ano, bylo tam mnoho posedlých. Boží Syn se mezi námi neubytuje tam, kde je to bezpečné a nic zlého nehrozí. Nevyhýbá se místům, kde se síly temnot docela slušně zabydlely a mají to tam zmáknuté a mnoho lidí pod palcem. Právě tam se zastaví na noc!
Takových souhrnných zpráv zaznamenali evangelisté víc. Až by se mohlo zdát, že viděli Ježíšovu domovinu a snad i celý náš svět trochu moc černě. Jejich zájem se pochopitelně plně soustřeďuje na Ježíše a na jeho činnost. A je nesporné, že Ježíš věnoval podstatnou část své služby právě zápasu se zlem v jeho nejrůznějších podobách, tedy i zápasu se vším, co může lidskou bytost zotročit a zdeptat, úplně si ji osedlat.
Řecké slovo, které je tu přeloženo jako „přinesli“ má víc významových odstínů. Vypovídá o jisté míře důvěry a doufání. Oni mu ty posedlé jen tak nepoložili k nohám, oni mu je odevzdávali, svěřovali do péče – s vědomím, že sami už pro ně nemohou nic udělat. I tehdy, když zůstáváme bezradní, ať už nad svými problémy, nebo nad trápením svých bližních, přece zůstává jedna naděje: Ježíš, jeho moc, jeho láska k nám. Všechnu tu tíži a bolest je třeba odevzdat jemu, složit ji k jeho nohám.
Citátem z proroka Izajáše evangelista dokládá, že všechno to uzdravování a osvobozování spoutaných Ježíše něco stálo. Mohli bychom podlehnout představě, že když byl Ježíš Boží Syn, tak to všechno muselo jít samo, snadno a bez bolesti – jediným slovem, jediným dotykem. Izajášovu píseň o trpícím služebníku vztahujeme hlavně na Ježíšovo ukřižování. Ale Matouš nám tady připomíná, že Ježíš na sebe naše nemoci a slabosti a spoutanosti bral od začátku, po celou dobu své služby. Zároveň prorocká slova dokládají, že Ježíšovo dílo není pouze náhodnou činností mimořádně nadaného jedince, ale odvěký Boží záměr, který v Ježíšovi naplno přichází ke slovu.
Ježíš neuzdravoval mávnutím kouzelného proutku, ale nasazením vlastní bytosti. Mnozí z vás dobře vědí, jak náročné je pečovat o nemocné a postižené, kolik námahy někdy dá i docela jednoduchý úkon, kolik práce stojí za každým třeba i jen nepatrným zlepšením a posunem vpřed. A ani Ježíš jako pravý člověk jen tak nečaroval, ale nasazoval v usilovném zápasu se zlem sám sebe, celou svou bytost. Ten zápas ho dovedl až na kříž.
Jaká je to úleva, Pane, vědět, že na nás myslíš s láskou a pochopením pro to, co nás trápí. Prosíme, proměň nás svým slitováním, abychom se nechali povolat a poslat tam, kde nás chceš mít. Amen.