Kázání 9. února 2020

Milé sestry, milí bratři, pokračujeme tam, kde jsme minulou neděli skončili. Ježíš vedl ženu Samařanku krok za krokem, až jejich rozhovor dospěl do žádoucího finále. Samařanka vyjádřila svou víru v příchod Božího Mesiáše. A Ježíš před ní odhalil svou pravou identitu: „Já jsem to – ten, který k tobě mluví.“ Vtom se vrátili učedníci; napadá mě, že skoro nevhodně, příliš brzy. I když se divili, s kým se to dal jejich Mistr do řeči – cože, on mluví se ženou, a ještě k tomu z těch, které my moc nemusíme?! – neodvážili se vyrušovat. Rozhovor už byl ostatně u konce. Žena se vrátila do města.
Někteří novozákoníci se zaobírají otázkou, jak to vlastně bylo se ženou dál. Uvěřila v Ježíše? Stihl jí Nazaretský předat to podstatné? Já myslím, že její činy hovoří za ni. Tolik spěchala do města, že svůj džbán nechala u studny. Nechala ho tam schválně, aby jí náklad nezdržovat? Možná prostě jen chtěla, aby se Ježíš a učedníci měli čas napít. A nebo na džbán dočista zapomněla? Když do našeho života promluví Bůh, v setkání s Ježíšem se náhle různé věci a hodnoty jaksi přeházejí; i to, co pro nás bylo až doposud velmi podstatné a na čem jsme lpěli, najednou může ztratit svou důležitost. V setkání s živým Bohem máme šanci zahlédnout svou dosavadní existenci novýma očima, změní se nám priority, uvědomíme si, co má skutečnou váhu. Samařanka už ochutnala z jiného džbánku, ve svém dosavadním bezútěšném žití a plahočení okusila doušek živé vody – a chtěla se co nejrychleji podělit o svůj zážitek. Určitě ještě spoustě věcí nerozuměla; pochybnosti a nejasnosti naznačuje i způsob, jakým lidi zvala, aby se šli podívat na Ježíše: „Není to snad Mesiáš?“ Ale stejně z ní náhle byla misionářka; a docela úspěšná!
Teologické vzdělání, znalost Bible, to jsou prima věci. K tomu se určitě hodí nějaká ta praxe, kazatelská i pastorační, teorie komunikace s lidmi. Samařanka asi nic z toho neměla k dispozici. Přesto si ji Pán Bůh oslovil a povolal. Nakonec záleží na něm, koho si použije – jestli učence a teology, a nebo spíš pastýře, rybáře nebo ženu s nevalnou minulostí. Svědectví Samařanky stačilo k tomu, aby se obyvatelé města sami vyšli podívat, jaký zvláštní host to zavítal do jejich končin.
Zatím u studny došlo k dalšímu z nedorozumění, tak typických právě pro Janovo evangelium. Učedníci byli šťastní jako blechy, že se jim podařilo sehnat něco k snědku, a prosili svého Mistra, aby se trochu posilnil. Ale Ježíšova odpověď je zmátla: „Já mám k nasycení pokrm, který vy neznáte.“ „Cože,“ špitali si mezi sebou učedníci, „on mu mezi tím, co jsme byli pryč, někdo něco donesl? Něco lepšího?“
Ježíš však měl i v tomhle okamžiku na mysli svého nebeského Otce a jeho vůli, kterou přišel naplnit. V souvislosti příběhu, kdy se k němu už pomalu blížil zástup zvědavých Samařanů, můžeme jeho slova vyložit: „Přátelé, já mám teď na práci něco jiného. Přišel jsem přece hledat ztracené, vrátit do života ty, kteří hynou v bezútěšných pustinách beznaděje. To je můj pokrm, má posila, smysl mé existence!“
Tahle Ježíšova slova v sobě skrývají nebezpečí nesprávného pochopení. Ježíš si pro čas své služby neuložil drastickou hladovku, jak to v průběhu dějin učinili někteří upřímně věřící křesťané – a zničili si tím zdraví. Protože i dneska nemálo našich současníků deptá své tělo různými podivnými a někdy i nebezpečnými dietami, nedá mi to, abych opět nepřipomněl, že Ježíš jídlo a pití nepodceňoval. Jen na ně někdy pro množství lidí, kteří za ním přicházeli, prostě neměl čas.
Bylo by snadné, ale nemoudré posmívat se učedníkům, že byli tak strašně nechápaví a přízemní: jejich Mistr myslel na Samařany a oni zase jen na jídlo! Starost o živobytí a snaha nějak ho zajistit nás provází celým životem. Tak to prostě je. Někdy, možná často nás ta ustaranost odvádí od toho, co bychom jako křesťané mohli a měli dělat. Právě proto potřebujeme, aby Ježíš svým slovem „pozvedal naše zraky“ kousek výš nad naše spižírny, nad naše výpisy z konta a psací stoly a počítače – abychom mohli spatřit, že „pole již dávno zbělela ke žni“!
Ježíš svým evangeliem pozvedá naše oči, abychom dokázali vnímat zástup potřebných. Ano, věřím, že i v naší zemi pole již dávno zbělela ke žni. Nemám na mysli jen seniory v péči různých zařízení, často osamělé, smutné, vděčné za každý projev zájmu a chvíli času, kterou jim člověk může věnovat. Ani nemám na mysli pouze pacienty obtížené vážnou, chronickou, nevyléčitelnou chorobou. Myslím i na ty zdravé a mladší a třeba i úspěšné a materiálně zajištěné.
Vnímám léty snad stále zřetelněji, kolik hlubokých zranění, bolesti, zklamání a strachu, kolik nenaplněné touhy se skrývá v srdcích lidí kolem nás. A i když naši současníci od zavedených církví většinou nic zvláštního nečekají – jak mi nedávno v Praze připomněl německý profesor Zimmerling – ta obrovská nouze a potřeba tady prostě je a my máme co nabídnout – protože Ježíš Nazaretský má co nabídnout! Bezpodmínečné přijetí, odpuštění, naději i pro časy nepokojné. A společenství rodiny, která drží pohromadě ne hlavně výtečností a úsilím lidí, ale milostí Boží.
Do všeho, o co se ve sboru a v církvi v Kristově jménu pokoušíme, smíme vstupovat s vidinou té zaslíbené úrody a s dobrou nadějí, že jsme sami její součástí! A s vědomím, že nejsme první a, dá-li Pán Bůh, ani poslední, kdo na té Boží roli tady v Bukovce a okolí slouží. Nestavíme na zelené louce, navazujeme na práci celých generací před námi. Já jako farář jsem vděčný za službu svých předchůdců, za cestičky, které mi prošlapali a připravili. A modlím se, abych na to nosné a užitečné dokázal navázat a nic důležitého nepošlapal.
Ježíš tady používá slovo, které znamená těžkou práci, doslova dřinu. A vy víte, že to dá práci – připravit program do nedělní školy nebo pohoštění pro různá setkání, rozeslat pozvánky, vymalovat třeba jen jednu místnost na faře, dohodnout se na dalším postupu tam, kde se naše názory liší. Dá to práci; a někdy nejsou hned vidět nějaké výsledky. Ale přece smíme sloužit s výhledem na úrodu. Můžeme vzpomenout na Ježíšovo podobenství o zasetém semenu: něco zasejeme, opečujeme, ale pak už to jde mimo nás, nemůžeme to mít pod kontrolou. Ale něco se děje, klíčí a roste – a úroda je v rukou Božích!
Co bychom neměli přehlédnout: Ježíš viděl ta pole připravená pro Boží žeň právě na území Samařanů, jimiž jeho soukmenovci pohrdali, podceňovaných, přehlížených Samařanů! Evangelium neuznává zdi a přehrady mezi lidmi. Pán Bůh si sklidí svoji úrodu mezi všemi národy!
Na začátku kapitoly jsme četli, že Ježíš na cestě do Galileje musel projít Samařskem. Nakonec se tam na prosbu obyvatel zdržel dva dny. „A ještě mnohem víc jich uvěřilo pro jeho slovo.“ Ti, kteří přijali svědectví Samařanky, potřebovali setkání s Ježíšem. Svědectví o Ježíši je důležitý začátek – každému z nás o něm musel nejdřív někdo povědět – rodiče, přátelé, farář nebo někdo jiný. Ale zároveň je nezbytné, aby sám Ježíš vstoupil do našeho života svým Slovem a mocí svého Ducha. Potřebujeme setkání s ním, abychom se spolehli, že on je opravdu víc než jeden z praotců Izraele, více než prorok. Je Spasitel světa.
Ježíši Kriste, náš Pane a Spasiteli, prosíme, pomoz nám spatřit ta pole, na která svou církev vysíláš, a přijmout, čím nás chceš posílit. Děkujeme, že smíme být součástí Tvého díla v našem světě – ne pouze jako služebníci, ale jako Tví bratři a sestry, jako děti Boží. Amen.