Kázání 11. listopadu 2018

Milé sestry, milí bratři, aby hned na začátku nedošlo k mýlce: obrat „být rychlý k naslouchání“ bychom také mohli pochopit, jako by stačilo poslouchat jen napůl ucha. Ale Jakub nás naopak povzbuzuje k pozornému, soustředěnému i vytrvalému naslouchání. A to už nás napadne, že asi nemyslí jen na přísun nejčerstvějších novinek z domova i ze světa, abychom měli patřičný přehled; i když takový přehled je jistě užitečný.
Tím slovem, na něž je třeba zaměřit veškerou pozornost, které má dostávat přednost před všemi žhavými aktualitami a módními trendy, je Slovo, kterým nás Pán Bůh zrodil k víře, Slovo, které má nevídanou, životodárnou moc; může spasit naše duše. Duše v Bibli zastupuje zpravidla celého člověka. A Boží slovo má moc vysvobodit nás k smysluplnému žití, ba co víc – k životu, na který bude nakonec i smrt krátká.
Takže: rychlý k naslouchání a pomalý k mluvení, pomalý k hněvu. Tohle je dost rozumná zásada, kterou by se určitě měli inspirovat nejenom křesťané. Pozorným nasloucháním a uměřeností v řeči si člověk může ušetřit nejeden problém, předejít nedorozumění a konfliktu. Je nanejvýš prozíravé, když nejdříve dáme dobrý pozor na to, co se nám pokouší sdělit ten druhý, a teprve potom začneme formulovat vlastní názory a závěry. A zvlášť, když nám chce něco předat a sdělit Pán Bůh!
Někdy to ovšem není jednoduché; když se na nás vrší další požadavky a úkoly, únava a nervozita stoupá. A my nejsme schopni pozorně naslouchat ani svým nejbližším. A někdy se v nás možná vylíhne pocit křivdy a zvedne vlnu hořkosti a naštvanosti – už toho přece bylo dost a my máme právo se ozvat a prosadit svou!
A v tomhle okamžiku se nás Jakub pokusí zadržet: Stop! I když se tě něco dotklo, i když se ti třeba stala křivda a právem to cítíš jako nespravedlnost, těžko to spravíš naštvaností a křikem a boucháním do stolu. Zkus se zastavit a vrátit k tomu, co ti dává život, co tě už tolikrát podrželo a přineslo ti úlevu! Zkus se ztišit, abys mohl přijmout to, co skutečně má moc uzdravit, napravit, co se pošramotilo.
Skoro by to teď mohlo vypadat, jako by se správný křesťan nikdy nesměl rozzlobit, jako by k pravé víře patřilo už jen na pořád na všechny strany házet sladké úsměvy a cukrbliky. Ale takhle to není. Jakub věděl, že se i křesťané dovedou pořádně rozhněvat, dokonce i k tomu hněvu můžou mít někdy dost dobrý důvod. Kdo z nás se nikdy nenaštval, nerozpálil do běla? Naštvat se, člověče, i můžeš, někdy s tím ani moc nenaděláš. Ale právě v tom hněvu se zkus zastavit, ve zlobě nemluvit a nejednat, abys neudělal něco, co se těžko dá vzít zpět!
„Rychlý k naslouchání, pomalý k mluvení.“ Jakub nevymýšlí žádné novoty. Už moudrý Kazatel věděl, že nemá smysl pokoušet se na Pána Boha zapůsobit množstvím slov a obětí, snažit se ho umluvit nebo podplatit, že daleko důležitější je připravenost k naslouchání, otevřenost pro Boží slovo. A proto odstraňte všechno, co vám zatemňuje mysl a zapleveluje srdce, ukřivděnost, zlost, a v tichosti přijměte slovo, které vás dokáže osvobodit od zlého.
Podle slova je ovšem také třeba jednat, nechat se jím pohnout k činu. Jen tak se ostatně pozná, jestli Boží setba našla místo a zakořenila. Všichni se asi bez problémů shodneme na tom, že v životě přicházejí chvílky, kdy ani ta nejkrásnější a nejvznešenější slova, nejsou-li doprovázena činy, sama o sobě nepomohou. Přechod od slov k činům, od pobožné teorie ke službě lásky je Jakubovým tématem, ke kterému se ještě vrátí; ve sborech, které měl před očima, s tím evidentně měli problémy. Ale pochopitelně nejenom ty jeho sbory. Už starozákonní Kazatel chápal, že přemírou slov a krásných slibů, za nimiž nebudou následovat činy, se nic nevyřeší.
Církvi dnes hrozí, cítím to stále naléhavěji, že uvázne v pasti slov. Vlastních slov. Jistě musíme taky organizovat, upravovat pravidla, jednat a hledat řešení naléhavých problémů, které se nedají odsouvat. Ale církvi i jednotlivým sborům hrozí, že uváznou v zákrutech nekonečných jednání a tvorbě opatření, která věci někdy trochu posunou a někdy možná ani moc ne.
Hlavně ale bude zůstávat čím dál míň času na slovo, které pořád má moc nás spasit – nás, churavějící církev, ba ještě daleko víc! Pokouším se tu cestu naznačovat – vím, že dnes nevypadá dostatečně progresívně a moderně, ale já jí prostě věřím: bedlivě naslouchat Božímu slovu, vytrvale se modlit – ne třeba mnoha slovy – a být spolu a pokud možno s dalšími, kteří potřebují společenství. A zpívat Pánu Bohu, kdykoliv je to možné!
Věřím, že když dáme Pánu Bohu příležitost, když dáme na něj, On s námi i mezi námi taky něco udělá! Vy přece nezůstáváte jen u slov, a já jsem za to vděčný! Jakkoliv se to nezdá, zdánlivě bezmocné, a přece silné Slovo je správnou cestičkou k Bohu i k druhým lidem. Dnešní doba vyvíjí nejrůznější nástroje, jak zlepšit komunikaci a porozumění, jak se přiblížit druhému člověku a správně pochopit, co říká. A Bůh nabízí Slovo, které má taky moc nás přiblížit tomu druhému, původně vzdálenému a docela cizímu; a to tak, že v něm rozpoznáme bližního, bytost hodnou pozornosti a pomoci. Pak mu budeme moci věnovat aspoň střípek času, chvíli soustředěné pozornosti, otevřené uši a srdce, které právě potřebuje. Slovo nám také vždy znovu připomíná, že jsme milováni, že na nás náš Bůh pamatuje v dobrém.
Aby se s námi stal tenhle zázrak, abychom se mohli podívat na svět, na lidi kolem i sami na sebe Božíma očima, potřebujeme se nejdříve zahledět do „dokonalého zákona svobody.“ To spojení v nás možná vzbudí smíšené pocity. Ale když Jakub mluví o zákonu, má jistě na mysli zákon Boží. A pokud tenhle dokonalý zákon vede k dokonalé svobodě, pak nemůže jít o nic jiného než o zákon lásky. Té nepochopitelné lásky, v níž pro nás Bůh vydal to nejdražší, vlastního Syna. Lásky, která nám zůstává nakloněna, i když se nám ten přechod od slov k činům někdy nedaří.
Jakub se i nadále drží tématu a připojí ještě doušku: zbožnost, která nedovede držet jazyk na uzdě, je marná, bezvýsledná, nicotná. Věřící, který je natolik zaměstnán svými vlastními myšlenkami, pocity a plány tak, že nedokáže vnímat a neponechá prostor ani Bohu ani svým bratřím a sestrám, by se nad sebou měl zamyslet.
Jakub má zřejmě především na mysli křesťany, kteří u těch slov zůstanou a nehnou se dál. Pravá zbožnost ale vždycky nezbytně musí ústit v milosrdenství a soucit se slabými a ohroženými. Nebojí se přitom něco obětovat a třeba se i trochu umazat. Ale zároveň vytrvá v dobrém, nerezignuje, nenechá se svést k sobectví a ukolébat v lhostejnosti.
Pane, jsme vděční, že Tvé zákony nikdy nesvazují, ale osvobozují. Děkujeme, že nás zveš k tomu, co je pravdivé, čisté a dobré. Prosíme, daruj našim uším tu pravou citlivost a srdcím svobodu od hněvu. Amen.